
Před 7 lety jsem postla tento článek. Jsem asi naivní a pořád budu, věřila jsem v to. Už tehdy asi jako každá holka jsem měla sen potkat pravou lásku. Nepůsobím zrovna jako romantický typ, prý se tvářím často odpudivě, až hrozivě s pohledem vyjadřujícím něco jako "Pičo, co chceš, hlavně na mě nemluv.", ale pod tou slupkou tam něco zakořeněného bylo. Přispělo k tomu také mé časté sledování romanťáků, a rozvinulo se to až ve fakt, kdy jsem věřila, že je to realita. Dokonce v horoskopu to mám dané jako jeden z mých životních snů a nějak jsem se s tím rychle a nenásilně ztotožnila. Mé představy byly různé a očekávala jsem takovou lásku, která mě dojme a rozbrečí a že mě málo věcí dostane na kolena. Možná právě proto jsem celou svou pubertu byla sama a nechtěla se vázat jen tak. Nedalo by se říct, že mi nikdo nebyl dost dobrý, ale necítila jsem se na vztah v takovém věku. Užívala jsem si s kamarády a pusa pro mě bylo sprosté slovo. Všechny kluky jsem odpálkovávala, až mi to bylo nepříjemné, že jim ubližuji. Nechci tvrdit, že jsem byla na střední škole outsider (dokonce si myslím, že jsem ve třídě byla oblíbená, když pro mě není přirozené mít jakýkoli konflikt), ale v tomhle ohledu si jako outsider připadat můžu. Dnes je běžné spát s kluky snad ještě před svou menstruací, nejlépe někde na akcích venku na poli nebo v klubu na záchodech a jste machři. Možná jsem měla svůj první sex až ve 20 letech, ale nikdy jsem nelitovala. Teď si budu taky protiřečit, jelikož to byla jednorázovka s klukem, kterého jsem neznala :D, ale tento dárek jsem si dala sama sobě a na mou obranu to nebyl žádnej debil (postarší přemýšlející kluk).
Všechno se rozjelo až s odchodem na vysokou a do většího města, kde mě vlastně nikdo nehlídal a každý rok se (asi) poštěstilo. Neměla jsem v životě moc vztahů, ale právě to kouzlo začínám objevovat. V prváku jsem byla zamilovaná do jednoho kluka jménem Honza. Potkal mě v parku úplně opilou, jak se bavím s erasmákama a asi jsem ho dostala svým kouzlem a sebevědomím, které alkohol samovolně navodí. Na druhý den jsem si toho moc nepamatovala, ale očividně jsem mu dala své číslo a psali jsme si víc než dost. Jako naivní nezkušená holka jsem mu psala pořád, až se divím, že ho to neodradilo. I když možná pak i vystrašilo. Na našem prvním rande jsem ani nevnímala, o čem hovoří. Byla jsem strašně nervózní a čekala, co se bude dít. Takhle vypadá moje zamilovanost, už jsem ji rozeznala - nevnímám, když na mě kdokoliv mluví a jen hypnotizuji toho člověka jako objekt. Každopádně po pár, řekla bych, úspěšných schůzkách (např. líbání při sněžení), kdy už jsme se konečně celkem znali, se mi přestal ozývat a od své kamarádky jsem se dozvěděla, že kvůli tomu, aby mě nezatáhl do problémů. Něco s policií, což tady asi nebudu zmiňovat. Ale myslím si, kdyby mě měl fakt rád nebo byl chlap, tak by mi to přišel vysvětlit osobně. Věděl, kde pobývám, přes telefon se vše řešit nemusí a odstraněním mě z přátel tomu taky nepomohl. Po pár měsících mě potkal v klubu a chtěl mi to velice vysvětlovat, ale jelikož s mojí hrdostí nepohne ani náklaďák, řekla jsem ne. Už bylo pozdě. Teď je šťastný s nějakou mladou kočkou a já jsem za ně ráda. Nebyla jsem připravena.
Druhý rok se stala taková nešťastná náhoda, z které jsem se dost poučila, ale měla se stát, jinak bych teď nebyla tím, kým jsem. Takže vlastně děkuji Ti živote! opět, zas a znovu. Začala jsem si s mým bývalým spolužákem, který mě asi někdy kdysi chtěl, ale já to nevnímala. Byla jsem spíš zoufalá a chtěla něco dohnat, od začátku jsem věděla, že se k sobě nehodíme a ani jsme si toho neměli moc říct. Bavili jsme se o životech ostatních a to je vždycky špatně. Já jsem filozof nebo aspoň potřebuji, aby mi někdo argumentoval, i když by mě tím jen vytočil. Teď se zpětným pohledem se na to dívám samozřejmě pesimisticky, jelikož jsem byla odkopnuta. V té chvíli jsem tomu nerozumněla, ale když vám někdo poví Sejde z očí, sejde z mysli, tak vás asi fakt neměl dostatečně rád. Byla jsem jen dočasná náhrada na půl roku za jeho bývalou přítelkyni, kterou nikdy nepřestal milovat a je s ní zpátky. Možná jeho pomsta nebo důkaz jí, že se přes to přenesl. Tak to ve vztazích chodí, neumíme správně milovat. Odkopne nás jeden a mi to musíme někomu vrátit, tak ho odkopneme my. Je to jako začarovaný kruh, že? Někde v hloubi duše jsem měla také pochybnosti, ale nechtěla jsem je vidět. Nikdo je nechce vidět, když jste zaslepeni. Dokonce jsem se kvůli němu chtěla vrátit do mého rodného města, kde si teď vlastně skoro už s nikým nerozumím a zdechl tam pes. Tohle rozhodnutí bylo u mě nečekané, protože já se jen tak kvůli někomu neměním. Kamarádka mě upozorňovala, že to nejsem já a dost jsme se v té době hádaly, ale po rozchodu mě podržela a v té chvíli vážně poznáte ty nejbližší, kterým na vás záleží. Každopádně mě to dost posílilo, jakožto by vztahy měly. Je to jejich hlavním posláním, zejména pro nás pro ženy. Muži nás učí samostatnosti a síle, která nám chybí. Mé hrdosti bylo ublíženo a plány se změnily, ale rychle jsem se z toho oklepala a zažila s kamarádkou jedno z nejlepších lét v mém životě.
Pak nadešel pravý podzim a pro mě pochmurný podzim života. Jak pro mé tělo, tak i mou duši. Od jara, kdy jsem byla plná energie a fit, jsem se dostala do podzimních depresí a odporu cokoliv dělat. Ale asi jsem to potřebovala, od té doby poslouchám své tělo a nijak se do ničeho netlačím. Nevěděla jsem, co se životem. Vymýšlela jsem hlouposti a měla roupy. V té době jsem je vnímala jako nejideálnější nápady, teď jako nesmyslná rozhodnutí, co by nikam nevedly. Dost jsem pila a vodila některé kluky za nos, což mě doteď mrzí. Ale! díky jednomu večeru s šampáněm a slivovicí na kolejích jsem si založila seznamku? Badoo. Přemluvila mě k tomu kamarádka, nedávala jsem tomu nějakou váhu, ale tak zkusila jsem to. A to jsem veliký odpůrce jakéhokoliv seznamování s cizími lidmi po internetu. Jak jsem říkala v té době jsem měla roupy a nějak jsem to dopisování se všema vzala za špatný konec. Chovala jsem se někdy až jako... nazvu se dnešním oblíneným výrazem hoe. Ale budiž, stalo se. Dva týdny ustavičného dopisování s jedním klukem, z kterého jsem byla vážně nadšená, skončily hned jakmile jsme se potkali. Zklamalo mě to. Přes facebook jsme si rozumněli a říkala jsem si, konečně někdo, kdo mě i něčím obohatí. Realita byla jako vždy jiná a vyvedla mě rychle z omylu. Nešlo by o to, že by pro mě nebyl dost dobrý (myslím, že on to věděl nebo aspoň tušil), ale tak nějak to cítíte, že to není ono už jen z prvního dojmu. Máte nastavený nějaký standart a chcete, aby ho ten dotyčný splnil aspoň z části. Ale spíš jsem měla vytvořené zas nějaké domněnky, představy a vzdušné zámky. Nedělejte to! Kvůli této zkušenosti už dám jen na osobní setkání a dovoluji si říct, že se mi to vyplatila. Naštěstí jsem si psala ještě s jedním ogarou (po zlínsku řečeno kluk), ale toho jsem brala na velice lehkou váhu. Před ním jsem se nejvíce vyjadřovala jako hoe a nemyslela si, že by z toho někdy něco vzešlo. Samozřejmě mě život zase převezl. Chtěl se sejít, tak si říkám, co se mi může stát, zklamaná už jsem. První setkání si pamatuji doteď a budu ho mít živě v paměti napořád. Navrhl se obejmout hned, co jsme se představili, což mě samozřejmě překvapilo a dostalo. Říkal, že má nutnou potřebu to udělat. Pozvala jsem ho na krásný výhled na Zlín a cestou tam už jsem ho nevnímala. Byla jsem zase jako napitá a sledovala jen ho. Nepřiznávala jsem si to, vymlouvala jsem se na to, že je vlastně nezajímavý a nudný, ale to bych si asi nenechala dát pusu hned na to výhledu. Pamatuji si, že mi řekl, že jsem vtipná. Byla jsem sama sebou. Vždy důležitý fakt - být sám sebou. Mám z toho trochu okno, pak jsme chvíli ještě seděli v kavárně a on že mě vyveze taky na vyhlídku. Já opět naivní tupka jsem souhlasila. Na té vyhlídce v autě se nestalo zas tak moc, ale kámoška tvrdí, že jsem přišla s trikem naruby. Představte si to, tohle na prvním rande s cizím člověkem, co mi mohl něco udělat. Ale já tak nepřemýšlela, nikdy, a od něj to ani nehrozilo. Druhé rande za dva dny bylo jiné kafe. Opět v autě, ale tentokrát jsme si tam vlastně každý vylili své srdce navzájem a svěřili se s bolestmi z dětství, jelikož jsme z těch hrůzostrašných rozpadlých rodin. Následovalo pár randíček plných líbání a fakt zamilovaných klišé, až mi bylo trapně samotné, ale nemohla jsem si pomoci. Měla jsem psát bakalářku státnicovat a co si myslíte? Samozřejmě odročuji a píšu ji letos, protože zamilovaný člověk není schopen dělat nic jiného, než myslet na toho druhého. Já se tomu teda plně oddávám. Nevadí, rok volna pro mě navíc.
No a tak jsme spolu pořád a cítím, je to ono. Třetí rok na výšce, třetí kluk, jak se říká do třetice všeho dobrého a mé oblíbené číslo. Všechno s ním se stalo tak nějak rychle a přirozeně, že jsem nad ničím nemusela přemýšlet. Nikdo vám nedá recept na správný nebo dokonalý vztah (ten ovšem neexistuje, stejně jako lidi), ale dělejte to, jak je vám to příjemné. On je tak trochu magor a ještě dítě, ale mě baví a nějak doplňuje mou osobnost. Je mi s ním dobře a hlavně konečně pociťuji, že mě někdo miluje a já jeho. A je tady to něco nepopsatelného, co mě dojímá a dokáže rozbrečet. Mám trochu problémy s vyjadřováním pocitů, ale u něj ne. Jde mi to samo z pusy a vyvolává ve mě něhu. A i když jsem před dvacítkou sexuálně nežila, všechno jsem dohnala a nelituji ničeho. Neříkám, že je všechno dokonalé, to by ani nešlo, ale nevnímám to jako překážky, ale něco, co máme vyřešit spolu, protože teď jsme na to dva. Pokud bych mohla tedy dát nějaké ponaučení holkám (pochybuji, že to někdo čte, ale..), tak nespěchejte. Vážně to přijde v ten nejnevhodnější moment, kdy to vůbec nečekáte a změní se dost věcí, ale vy budete chtít, aby se změnily.
Nepřestávám věřit, jelikož se mi vyplnilo, co jsem si vždy přála.
(A tak nějak jsem i předpověděla budoucnost tím gifem. :D)