September 2017

NasraNost.

13. september 2017 at 19:59 | veroniei |  Unclassified.
















V poslední nějak neumím vyjadřovat svoje myšlenky. Strašně moc bych chtěla, ale nejde to. Nejhorší kombinace, co existuje.
Jednou jsem mega nasraná, pocity se míchají, nevím, co sama se sebou. Jindy zase nejvíc mega happy, nic není problém a chci rozdávat lásku. Totálně zmatený období. Pocit, že vyskočím z těla mám tak často, jak jsem nikdy v životě neměla. Momentálně (právě teď) jsem se hrozně nasrala a ani nevím proč, nebo jestli mám vůbec důvod. Nemám ani krámy. A pak jsem nasraná sama na sebe, že jsem nasraná a prskám na všechny kolem sebe. Radím, v takovýchto situacích, na mě vůbec nemluvit (stejně vypadám tak nepřístupně, že se na mě ani neodváží promluvit - asi nějakej talent, protože tím často umím odpuzovat ty, s kterýma se bavit nechci). Potřebuju ticho, klid, hudbu, zavřít se do sebe ještě víc než obvykle a vyřešit si to uvnitř po svém. Nebo právě psaním, ale to už mi tak nejde.
Někdo by si pomyslel, že pustit si klidnou a vlídnou muziku je vhodné pro uklidnění, ale ne! já si pouštím rap. WHY?! ptám se často sama sebe. V podstatě mě postupně dostane do pohody. Pociťuju, že vlastně tu nasranost někdo sdílí se mnou, teda spíš já s ním/něma. Ego je zde hlavním tahákem a nějak to se mnou podivuhodně souzní.
Nosím ty srance s sebou - nasranost.
Já si to uvědomuju, že ta nasranost je můj vnitřní problém a nikdo za to nemůže. Chápu, že na většinu věcí se mám povznést, ale někdy to prostě nejde a musí to jít ven. Jsem nasraná na dnešní společnost, jak je každej stejnej a dělá pořád všechno stejně. A jsem nasraná i na sebe, že se tak nechávám strhávat. Nikdy mi nebude nic dost dobrý, ale já to tak prostě mám a budu mít celej život. Nikdy nejsem s ničím dostatečně spokojená a se sebou též. Moje motto je: Zdokonaluji. Tak to kurva! už udělej Verčo!