February 2016

Tata Bojs - Eko Echo.

25. february 2016 at 21:24 | veroniei |  Player.
Měli bychom se k naší planetě chovat hezky.
Text mluví sám za sebe.
Netřeba slov.

otazníky.

22. february 2016 at 21:31 | veroniei |  Unclassified.
Proč píšu na blog vždy, když jsem trochu v přiopilém stavu? Ano, bude to tou lepší náladou. A proč většinou píšu úvahy? Dozvěděla jsem se, že u maturit většinou neuznávají úvahy jakožto slohové práce. Můžu říct, že jsem lehce v prdelce. Na úvahy jsem vždy sázela a spoléhala. Většinou jsem dostávala jedničky, maximálně dvojky. Pak se podívám na články blogu a můžu říct, že můj sloh zas tak dokonalý nebude. Čím to teda je? Můj učitel češtiny mě má docela rád. Asi to bude tím, že jsme na stejné vlně. Několikrát mi dopsal ke známce svou poznámku na určitý problém, který jsem tam zrovna řešila. Smála jsem se, takový vztah s učitelem si člověk může jen přát. Jsem za to naší malé domácké škole vděčná. Ale to přece nemůže dělat. Pak si moc myslím, a řekla bych, že ani tu interpunkci nemám zvládnutou. Nastává další otázka. Jaký přístup je pro nás výhodnější? Tvrdší nebo ten nenáročný? Pro mě je to samozřejmě ten tvrdší, měl by být pro všechny. Chci se vyvíjet, chci se měnit, chci poznávat nové věci a učit se je, chci progres po celý život. Zní to jako sen každého člověka, ale neřekla bych, že každý ho plní. Rádi zůstáváme ve svém stereotypu. Je to pochopitelné, jistota nás uklidňuje. Ale stejně bych jednou chtěla vyjet někam do neznáma a nevědět, kam jedu a co mě potká. Chci zažít tu volnost. Po svobodě touží přece každý. Myslíte si, že jsme volní? Ani zdaleka. Jsme svázaní, jak jen to jde. Rozvažme ty otěže a vzlétněme! Člověk má tolik otázek, na které potřebuje odpovědi.


blogu zůstanu věrná.

12. february 2016 at 19:19 | veroniei |  Unclassified.

Projížděla jsem starý články a archiv blogu. První článek je z roku 2012?! Je vůbec možný, že to tak letí? Znamená to, že toto děťátko vlastním od prváku a to nemluvím o milionu a padesáti dalších blozích, který ho předcházely. Blogovala jsem vždycky a asi to bude součást mého života nadobro. Chvíli jsem třeba přestala, ale nedalo mi to. Nevydržela jsem a založila si novej. A s tímto jsem vydržela už 4 roky = má nejlepší léta na gymplu. Celkově jich bylo 8 a já ho mám tento rok opuštět. Nedokážu si to vůbec představit, ale asi to tak bude muset být. Jedna éra končí, druhá začíná. Budu muset opustit náš super kolektiv. Zažila jsem s nima tolik, těch výletů a školních srazů a to ani nemluvím o našem maturiťáku. Na naší škole se v posledním ročníku řeší jen ples a u my jsme měli 120% nasazení. Bavilo mě to a dokonce bych se něčím podobným chtěla živit. Kreativita asi ve mně trošku dřímá a chce ven. V naší divočině (téma plesu) se to snad povedlo.
Teď budu muset naběhnout na maturitku a přijímačky.
Kde jsou ty časy, kdy jsem dělala naprostý.. nic? (Myslím do školy.) Vlastně to dělám stále, ale jen si to nechci přiznávat.
Chci to jen zakončit tím, že bych blogu ráda zůstala věrná, ať se stane cokoliv. Blog je v podstatě pro mě takový umělecký médium, kde se uklidňuji a vyjadřuji.
See you later, your aligator!

what makes the world beautiful.

2. february 2016 at 20:58 | veroniei |  Themes.
,,Baví mne žít"
Nuže, mám dvě strany. Ta první je veselá, která si ráda užívá a žije spíše tím vnitřním hlubokým bohatým životem. Často převažuje. Ta druhá má někdy špatná období, kdyby se nejradši na všechno vysrala, ale při životě ji právě drží ty šťastné chvilky a víra v lepší budoucnost, což není vždy dobře, protože žijeme právě teď, ale musí tady být. Kdo by potom odlišil to dobré od špatného a to špatné od dobrého?!
Vždy tu naštěstí převažuje ten košík krásných věcí a není se čemu divit. Život je krásný, jen lidé si ho sami ničí.

Mám ráda tu vůni síry při škrtnutí sirky. Miluju, když v zimě můžu vymrznout venku na procházce, poslouchat při tom, jak křoupe čerstvě napadnutý sníh a pak si dát doma horký čaj. Je mi příjemně, když se v létě vypíkám na slunci a cítím, jak se teplo rozlévá do celého těla. Ten pocit, když strčíte ruku do jemného kožíšku kočky. Ten zvuk, když se láme čokoláda. Ta vůně čistě vypraného a vyžehleného prádla. Ráda píšu lihovkou či tlustou fixou - vzbuzuje to ve mně euforii. Miluji objevení nové písničky a když můžu pořád mačkat tlačítko replay. A hlavně milujeme ty duše, se kterými to můžeme všechno prožívat...