Před pár dny jsem dovršila své osmnácté narozeniny a stále mám ráda pohádky. Řekněme, ještě více a ještě raději si je pustím než normální film. Slyšela jsem na ně kritiku, že jsou málo akční, bez napětí a dokonce někdy jsou až moc hodné. Vážně nevím soudruzi, kde se stala chyba, ale copak mají být pohádky plné zloby a špatných věcí, když jsou určeny dětem? Těm, podle kterých bychom se měli učit, neboť jsou bezprostřední, žijí přítomností a říkají pravdu? Často se říká, že děti jsou našimi největšími učitely.
Zkusme přijmout i to, co společnost odmítá. Potřebujeme poznat i to dobré.
