Rád mám svůj řád.

2. may 2018 at 10:36 | veroniei |  Themes.
Tento článek je má seminární práce do psychologie. Psala jsem ji na blog, jelikož k němu mám vztah a ne takový odpor jako k povinnostem do školy. Jednoduše mi zpříjemnil psaní.

Kde se v člověku bere smysl pro pořádek? Je to zajímavá otázka a dosti často si ji pokládám. Řekla bych, že každý z nás tuto schopnost v sobě nosí. Já osobně, jakožto osoba věřící v astrologii, na charakteristiky znamení zvěrokruhu a jak byly postavené planety, když jsme se narodili, si myslím, že mi tento dar byl nadělen v hojném rozsahu. Jsem totiž Kozoroh, kterému vládne planeta Saturn, což je planeta zákona a pořádku. Není mu cizí ani sebedůvěra a sebekázeň. Kozorohovi je navíc předurčen řád a pořádek v sobě samém, ale i v okolí. A je to pravda. Když mám uklizeno kolem sebe, cítím se "uklizená" i uvnitř. Vždy než se začnu učit nebo pracovat, nejprve uklidím svůj pokoj a pracovní stůl, případně se upravím, ať se cítím dobře, nachystám sklenici vody a můžu začít. Cítím v sobě nastolený řád a jsem spokojená. Práci musím odvádět na 100% a nejlépe, jak dovedu, jinak pociťuji nespokojenost se sebou samým a to těžko nesu. Hlavní motto kozoroha zní: ,,Zdokonaluji." Nikdy nejsem s čímkoliv naplno potěšena. Vždy něco chybí a najde se nedostatek a zejména pak vyslovuji frázi - ,,Ano, ale mohlo by to být lepší." Saturn byl totiž bůh považovaný k trestání a nedůvěře ve vlastní schopnosti.
Jistě člověk nemá v sobě každou chvíli nastolený pořádek. Existuje zde i ta druhá polovina, které je vše jedno a má chuť relaxovat. Mám ráda obě tyto hemisféry a ten markantní rozdíl mezi nimi - tvrdé pracovní nasazení, kontrolu a systém, tzv. jak já ráda říkám sebemrskačství a na druhé straně ležérnost, flegmatismus a dnes štědře používaný "mamvpi*ismus". Tady bych ráda poukázala na flegmatiky, protože z větší části jím jsem také. Flegmatik dostal negativní nádech, že je mu vše jedno a vlastně se o nic nezajímá. To ale není pravda, sice tak někdy přistupuje k věcem, že to tak může přesně vypadat, ale uvnitř dané problémy řeší a někdy bych řekla, že až i přehnaně. Těmto lidem tedy opravdu není vše jedno, byli bychom jako roboti bez citů. Možná jsou příliš nerozhodní a neschopni rychle vyjádřit svůj názor. Často si všechno promýšlím dopředu, urovnávám si v hlavě myšlenky a přemýšlím, co později řeknu, což v podstatě také značí smysl pro řád. Někdy je ale lepší jen tak nemyslet a vyřknout svoje rozhodnutí na první dobrou, které je řízené našimi přáními a podceňovanou intuicí. Tuto schopnost v sobě má také každý, buď méně nebo více rozvinutou, ale za žádnou cenu nikdy nelže a nezradí nás. Například moje sestra, která je Rak, má silně vyvinutou intuici, stejně jako většina Raků, mě nikdy nepřestává překvapovat svými tušeními.
 

Jarní narcis.

26. april 2018 at 19:14 | veroniei |  Plays and puns.
Jaro už je tady! A s ním i moje narcistické a sarkastické JÁ.
Myslím, že netřeba dalších slov. Kočka mluví za mě, jako vždy.

Vědění.

6. november 2017 at 0:08 | veroniei |  Opinions.
Poslední dobou jsem přešla docela převratnou změnou, co se týče hudby. Můj vkus se jaksi přeorinetoval na větší alternativa a jak by řekl Vladimir 518 - když to nemrdá, tak je to na hovno. Pokud to mrdá, tak to i baví. Jeho rap (samozřejmě i PSH a další) mi dodávají takovou sílu, že jim ani nestačím děkovat. Tu nasranost, sračky a hovna tahají ze mě a pak se cítím báječně. Konečně vnímám texty veškeré hudby, dříve jsem jela jen na melodii. Dnes je to o rytmu. Zejména pak taneční hudba. Chci se naučit pořádně rozeznat styly EDM. Nechápu, jak jsem dřív mohla vše házet do jednoho pytle, když přitom je tady tolik odnoží a tolik stylů hudby. Od Ravu, Breakbeatu, Housu, Trance (který jsou zatím mí nejoblíbenější) až k Technu, Downtempu, Ambientu atd. atd. Dokonce jsem neuměla rozlišit docela tvrdej Dubstep od Drum'n'bass, kterej jsem vždy milovala, protože je melodičtější. Bože, jak jsem mohla žít v takové ignoraci k něčemu dokonalýmu jako je hudba.
Do mého života tedy nedávno vstoupily dva hudební žánry - EDM a rap, který spolu úzce souvisí. Všechny žánry spolu úzce souvisí, jen si to neuvědomujeme a pořád je někdo rozděluje. Vlastně jsem vždy poslouchala všechno, co se mnou nějak souznělo a chci, aby to tak bylo dál, ale s tou změnou poznávat víc a víc. Každej den se něco učit. Makat na sobě. A to sebemrskačství mě baví, protože to mrdá.
Vědět něco o všem, vědět vše o něčem.
Ovšem staré lásky nerezaví.
 


NasraNost.

13. september 2017 at 19:59 | veroniei |  Unclassified.
















V poslední nějak neumím vyjadřovat svoje myšlenky. Strašně moc bych chtěla, ale nejde to. Nejhorší kombinace, co existuje.
Jednou jsem mega nasraná, pocity se míchají, nevím, co sama se sebou. Jindy zase nejvíc mega happy, nic není problém a chci rozdávat lásku. Totálně zmatený období. Pocit, že vyskočím z těla mám tak často, jak jsem nikdy v životě neměla. Momentálně (právě teď) jsem se hrozně nasrala a ani nevím proč, nebo jestli mám vůbec důvod. Nemám ani krámy. A pak jsem nasraná sama na sebe, že jsem nasraná a prskám na všechny kolem sebe. Radím, v takovýchto situacích, na mě vůbec nemluvit (stejně vypadám tak nepřístupně, že se na mě ani neodváží promluvit - asi nějakej talent, protože tím často umím odpuzovat ty, s kterýma se bavit nechci). Potřebuju ticho, klid, hudbu, zavřít se do sebe ještě víc než obvykle a vyřešit si to uvnitř po svém. Nebo právě psaním, ale to už mi tak nejde.
Někdo by si pomyslel, že pustit si klidnou a vlídnou muziku je vhodné pro uklidnění, ale ne! já si pouštím rap. WHY?! ptám se často sama sebe. V podstatě mě postupně dostane do pohody. Pociťuju, že vlastně tu nasranost někdo sdílí se mnou, teda spíš já s ním/něma. Ego je zde hlavním tahákem a nějak to se mnou podivuhodně souzní.
Nosím ty srance s sebou - nasranost.
Já si to uvědomuju, že ta nasranost je můj vnitřní problém a nikdo za to nemůže. Chápu, že na většinu věcí se mám povznést, ale někdy to prostě nejde a musí to jít ven. Jsem nasraná na dnešní společnost, jak je každej stejnej a dělá pořád všechno stejně. A jsem nasraná i na sebe, že se tak nechávám strhávat. Nikdy mi nebude nic dost dobrý, ale já to tak prostě mám a budu mít celej život. Nikdy nejsem s ničím dostatečně spokojená a se sebou též. Moje motto je: Zdokonaluji. Tak to kurva! už udělej Verčo!


Where to go next